|
|
|
|
|
 |
VŠE / PĚŠÍ / FERRATY / MTB / S DĚTMI / OSTATNÍ |
Máme rádi a používáme: |
|
|
 |
 |
 |
|
 |
|
|
|
|
|
|
|
 |
Grossglockner (3798 m) - normálkou na nejvyšší horu RakouskaRakousko - Vysoké Taury | Pěší | 2016-08-18Ležím na rozpálené pláži v blízkosti chorvatské Rogoznice, popíjím dnes už asi třetí skleničku místního Karlovačka a moje pohorky odpočívají v poklidu v kufru auta. V Alpách už nějaký ten týden prší, nad 3000 m občas i sněží a na zdolávání vrcholů to rozhodně není. A tak jsme si zajeli o něco dál na jih užít trochu tepla. V tom na mobilu zapípá dlouho očekávaná SMS z Brna: "Počasí OK. Jdeme na to!". Následující ráno tedy balíme kufry a vyrážíme zpátky na sever - už za dva dny poskočím z nulové nadmořské výšky až téměř ke čtyřem tísícům. Vzhůru na horu!
Cílem pro tento víkend není nic menšího než nejvyšší hora Rakouska - Grossglockner. Své jméno "Velký zvoník" hora získala díky svému charakteristickému zvonovitému tvaru. Vede na ni několik lezeckých tras, z nichž si my vybíráme tu nejjednodušší. Přestože je trasa nazývána "Normalweg", i tato obsahuje několik lehčích lezeckých pasáží (max. UIAA 2). Moje drahá polovička si na tuto parádu prozatím netroufá, a tak se ve Villachu loučíme, aby si užila trochu jiná panoramata z okýnka alpského rychlíku. Do výchozího městečka Kals am Großglockner přijíždím v brzkém sobotním odpoledni, zatímco skupinka mých spolulezců z Brna má dorazit až večer. Využívám tedy času, abych trochu prozkoumal okolí a možnosti přespání - kousek nad Kalsem nacházím krásný kemp v zeleném údolí, ve kterém rozbíjím stan. Mezitím se dozvídám, že skupinka mých spolulezců zázemí kempu nevyužije a pokusí se přenocovat pod širákem rovnou na parkovišti u Lucknerhausu (1920 m), odkud budeme ráno vyrážet. To se jim i daří, přestože si ráno hned při příjezdu na parkoviště všímám tabule se zákazem stanování. Nocování pod širákem je tu evidentně tolerováno. Na příjezdové cestě k chatě potkáte i budku, kde po vás někdo může chtít mýtné, ale v takto brzkých ranních hodinách je budka prázdná.  Na parkovišti si vyzvedávám výstroj, přebaluju batoh a po menší snídani vyrážíme do širokého údolí, na jehož konci se majestátně vzpíná naše hora. Výhodou tohoto výšlapu je, že během téměř celé túry vidíte svůj cíl přímo před sebou.  První část trasy vede po široké zpevněné cestě, kde okolo vás občas prosviští nějaké více nebo méně terénní vozidlo, nebo traktor, nebo jiné vozítko, do kterého byste nikdy neřekli, že takový kopec může vůbec vyjet.  Brzy přicházíme k chatě Lucknerhütte (2241m), kde je první možnost se občerstvit, ale my pokračujeme dál po o něco užší cestě, která se vine okolo hučících potoků a vodopádů vzhůru do zelených kopců.  Sklon cesty se brzy výrazně zvětšuje, slunce praží do okolních skal a my oddaně šlapeme po klikatících se serpentinách někam, kde tušíme, že by měla být další chata.  Ta se skutečně vynořuje zpoza skály a my si konečně dáváme pauzu a svačinu. Chata Stüdlhütte (2801 m) je zhruba v polovině našeho výšlapu - původně jsme tady měli spát, ale protože měli už plno, musíme dnes vyšlapat ještě dalších 653 výškových metrů na další chatu.  U chaty se nám otevírají výhledy do údolí na druhé straně kopce směrem ke Kalsu - tam někde v dáli jsem přečkal noc na dnešek. U Stüdlhütte začíná i nástup na o něco náročnější trasu na Grossglockner přes hřeben Stüdlgrat, ale my si tuhle legraci prozatím obejdeme spodem po ledovci.  Ale dost bylo kochání, tu zajímavější část máme dnes ještě před sebou. Od Stüdlhütte se stáčíme na východ na kamenitou cestičku, odkud je krásný výhled do údolí, ze kterého jsme přišli.  Klikni pro větší foto  Grossglockner se nám na chvíli skryje za ledovcovou morénou, ale jakmile na ni vystoupáme, objeví se před námi široká plošina zaplněná ledovcem Ködnitzkees. Na něm v dálce vidíme malé tečky postupující ve skupinkách pozvolna nahoru. 
 Klikni pro větší foto Nasazujeme mačky, mažeme se krémem všude možně, zejména pod nosem, aby se nespálil od slunce odraženého od sněhu, a následujeme malé tečky před námi. Led je hodně rozbředlý, tající voda teče proudem všude okolo, ledovec pod námi občas hrozivě zapraská, ale vyšlapaná cestička neobsahuje žádné ledovcové trhliny, takže postupujeme v rámci možností relativně rychle. 
 Přesun z nulové nadmořské výšky a nižší hustota vzduchu je přecejen trochu znát, s báglem na zádech to není žádná legrace, ale brzy po ledovci přicházíme až k okraji skály, ze které na nás čouhá ocelové lano ferraty. Kupodivu tu na nás nečeká ani avizovaná odtrhová trhlina a nevyužitý můstek odpočívá odhozený bokem. Ferrata s několika přerušeními vede až horní chatě, která je ale ukrytá za skalním masivem a odkryje se až několik málo metrů před koncem ferraty. 
 Klikni pro větší foto  Erzherzog Johann Hütte (3454 m) je nejvýše položenou horskou chatou v Rakousku a pro dnešek se stane naším azylem pro přenocování. Na chatě je možné se občerstvit, ale užitkovou vodu nebo umývarny tu nehledejte, toaleta je zde pouze v podobě suchého záchodu. Pitná voda je sem dopravována lanovkou a je možné si ji za pár euro zakoupit. Všechna lůžka jsou na chatě plná, my máme naštěstí zarezervovanou celou polovinu jednoho pokoje.  Noc probíhá kupodivu v poklidu a my v pondělí ráno vstáváme před svítáním, abychom na vrchol vyrazili mezi prvními. Oproti večeři je snídaně výrazně skromnější (čaj nebo káva, dva tenké plátky chleba, máslo a k tomu výběr z paštik nebo marmelád), takže ji do sebe rychle hodíme a jdeme se připravit na výstup.  Mezitím už většina osazenstva chaty vyrazila k vrcholu. 
 Část batohů necháváme na chatě, nasazujeme mačky a přecházíme přes malý skalnatý stupeň nalevo od chaty, za kterým vede vyšlapaná cestička přes firnový hřeben a ledovcový svah Glocknerleitl. Zpočátku sklon není nikterak ostrý, ale jak se přibližujeme k horní části postupně se zužujícího žlabu, dosahuje sklon i úhlu 40°.  Po ránu je sníh příjemně zmrzlý, takže výstup jde poměrně zlehka a bez komplikací.  Jakmile se dostáváme na hřeben, schováváme do batohu mačky a navazujeme se postupně na lano. Hřeben je poměrně exponovaný, takže rádi využíváme možnosti jistit se pomocí jistících tyčí, které jsou zasazeny v pravidelných rozestupech. Tady už není prostor na hrdinství, takže schovávám velký fotoaparát a celou trasu po hřebenu už cvakám jenom na mobil.  Dolů radši nekoukat...  Po chvíli se dostáváme na předvrchol Kleinglockner (3770 m), odkud musíme sejít dolů do sedýlka Obere Glocknerscharte nad Pallaviciniho kuloárem a tady přejít sněhovou lávku širokou ani ne 20 cm. Sestup je v tomto místě zajištěný ocelovým lanem (pozor na jeho konec, který není ukotvený, ale visí volně - může to překvapit) a snad jen díky tomu se tu nedějí častější nehody. Proti nám se vrací lezci, kteří na vrchol vyrazili o něco dříve, za námi se tlačí další, někteří předbíhají, lana se zamotávají do sebe a zbytečně vznikají nebezpečné situace.  Za sedýlkem nás čeká opět příkrá stěna vzhůru, tentokrát i s trochou lezení. Kuráže nám dodává zhruba sedmiletý rusky mluvící klučina, který se svým tatínkem šplhá naprosto bez problémů, jakoby nebyl na nejvyšší hoře Rakouska, ale někde na průlezkách na hřišti.  Kousek před vrcholem se expozice zmírňuje, opatrně se odvazujeme a do finále už pokračujeme bez jištění. Na vrcholu je docela plno, takže si vystojíme frontičku na vrcholové foto...  ... pokocháme se výhledy na Glocknerský ledovec a na ostatní okolní třítisícovky, z nichž jsou všechny nižší než ta naše...  ... a pak se stejnou cestou vracíme zpátky na chatu. V sedýlku Obere Glocknerscharte se opakují podobně nebezpečné situace jako při cestě nahoru, někteří lezci jsou opravdu neurvalí, takže jsme rádi, že je máme po nějaké chvíli za sebou. Když už se blížíme ke konci hřebenu, zakrouží nad námi červená helikoptéra, pak zmizí a za chvíli se vrací se zachránářem zavěšeným na laně. Přiblíží se právě k sedlu Obere Glocknerscharte, tam někoho vyzvedne a mizí v dáli. Už když jsme túru předem studovali, byli jsme připraveni na davy horolezců, kteří se na tuto oblíbenou horu vydávají, ale tohle jsme nečekali. Raději jsme samotný výstup realizovali v pondělí a ne přímo v sobotu nebo neděli, nicméně i tak je nás tu opravdu spousta (a je možné, že předchozí dva dny tu bylo ještě víc lidí). Samozřejmě k tomu asi přispělo i dnešní ideální počasí, ale příště bychom si pro podobnou túru přecejen vybrali den blížící se středu pracovního týdne.  Po úspěšném výstupu se vracíme zpátky na chatu Erzherzog Johann Hütte, vyzvedáváme zbytek batohů, občerstvujeme se a vyrážíme známou ferratou dolů. U rozcestníku nad ledovcem se rozhodujeme, kterou cestou půjdeme - přes Stüdlhütte už to známe, a tak zatáčíme na značenou cestu Mürztaler steig, která slibovala pohodový sestup do údolí. Stezka ale překvapuje a po chvíli se mění na ferratu po docela ostrém hřebínku. Ferrata sice není příliš náročná (B), ale cesta díky tomu příliš neodsýpá.  Naštěstí po chvíli ferrata končí a my se po okraji ledovce Ködnitzkees dostáváme do jeho spodní části, přecházíme přes kamenný val a napojujeme se na pohodovou turistickou stezku, okolo které se prohánějí svišti, a která nás bezpečně zavede zpátky k parkovišti. Tam jsme zhruba po sedmé hodině večerní, balíme věci, rozdělujeme se do aut a míříme zpátky domů. Foto: Tomáš a Franta  Odkaz na mapy.cz |
|
|||
|
|||
 |
Výlety na tomto webu jsou záznamem našich osobních cest, nejedná se o návody. Podmínky na uvedených trasách se mohou v čase změnit, neručíme za jejich aktuální schůdnost či sjízdnost. Při plánování vašich vlastních cest vždy zohledňujte svůj fyzický a zdravotní stav, stejně jako úroveň svých schopností. Nepodceňujte aktuální povětrnostní podmínky a vybavení k zajištění své bezpečnosti, zejména při pohybu ve vysokohorském terénu a na zajištěných cestách. | |
|
 |
|||
|
Kdo jsme | Kontakt | Podmínky používání | Copyright (c) 2014-2021 Vzhůru Nahoru | |
